Naše patronka

Dětství

Sestra Marie Antonína Kratochvílová se narodila 21. srpna 1881 v Ostravě-Vítkovicích v hluboce věřící rodině Jana Kratochvíla, slévače ve vítkovických železárnách, a jeho manželky Johanny. Byla pokřtěna farářem P. J. Spurným 3. září 1881, při křtu obdržela jméno Marie Anna. Mariin otec brzy zemřel. Po jeho smrti byla matka přinucena těžkými materiálními podmínkami svěřit ji Chudým školským sestrám naší Paní do sirotčince v Bielsku-Biala. Tam Marie obdržela základní vzdělání a výchovu. V sirotčinci se projevily její přirozené dary: vnitřní radost, pokoj, obezřetnost, pocit zodpovědnosti. Po ukončení základní školy pomáhala v mateřské školce, kterou také vedly Chudé školské sestry naší Paní.

Celá pro Pána

Boží volání uslyšela, když jí bylo devatenáct let. V roce 1901 vstoupila do kandidatury Chudých sester naší Paní. Jako kandidátka studovala učitelský ústav školských sester v Bílé Vodě u Javorníka. Zkoušku dospělosti složila před státní zkušební komisí v roce 1906 v Těšíně. Po maturitě pracovala jako učitelka v polské základní škole v Karviné (1906-1909). V roce 1909 začala noviciát v mateřinci Chudých školských sester naší Paní ve Wroclavi. Při obláčce obdržela řeholní jméno Marie Antonína. 27. září 1901 složila první řeholní sliby.

Ve službě dětem a mládeži

Po slibech byla opět poslána řeholními představenými do průmyslové Karviné, kde působila ve všeobecné a řádové škole jako učitelka v letech 1910-1917. Láskou si získala přízeň žákyň, učitelů, rodičů, dětí a také vedení školy. Dále pracovala jako učitelka ve školách kongregace ve Lvově (1917-1925), jako představená a správkyně internátu i cvičné učebny vznikajícího učitelského ústavu a katechetka i magistra kandidátek v Tlumači (1925-1932), pak jako ředitelka základní školy a magistra kandidátek ve Lvově (1932-1939). Nakonec byla představenou komunity sester v Mikuličíně (1940-1942). Všude se projevovalo její učitelské charisma, široký rozhled, veliké srdce, neobyčejné organizační schopnosti a mimořádná schopnost spolupráce s jinými.

Cestou kříže

Na začátku II. světové války byla sestra Marie Antonína zbavena své učitelské a vychovatelské práce ve Lvově. V únoru 1940 byla dočasně vyhnána spolu s celou komunitou sester z domu v Mikuličíně a 9. července 1942 společně se šesti spolusestrami zatčena gestapem a uvězněna ve Stanislavově. Sestry byly obviněny ze spolupráce s ilegálními skupinami. Pravda je, že sestra Marie Antonína organizovala odesílání balíků s jídlem a oblečením pro Poláky vyvezené na Sibiř. Během tříměsíčního pobytu ve vězení byla mnohokrát vyslýchána. Pokaždé byla týrána a nemilosrdně bita. Tělesné a duševní utrpení snášela tiše, bez nářku, heroicky a spojovala je s utrpením Ježíše Krista. Odpouštěla těm, kteří ji ubližovali, a povzbuzovala sestry a ostatní vězně, aby také odpouštěli. Modlila se s nimi za pronásledované i za pronásledovatele. Ve vězení vytrpěla nejhorší šikanování a trápení, protože byla jako představená společenství hlavní oporou sester i dalších vězeňkyň. Zvlášť ty, které očekávaly vykonání trestu smrti, nalézaly u sestry Marie Antoníny oporu a útěchu. Když byly volány z cely k popravě zastřelením, hrnuly se k ní jako k matce, prosily o modlitbu a požehnání. Sestra Marie Antonína ochotně sloužila každému bez ohledu na národnost či vyznání, více se věnovala druhým než sobě. Prosila o pomoc pro jiné, i když věděla, že za to bude trpět. Překonávala fyzickou bolest, utrpení duše i těla, skrývala stopy po bití. Dělila se s lidmi kolem sebe o ubohý příděl chleba. Když byla 26. září propuštěna z vězení, trpěla tyfem a neudržela se na nohou. Přes starostlivou lékařskou péči se nepodařilo sestru Marii Antonínu zachránit. Zemřela 2. října 1942 v nemocnici v Stanislavově, pět dní poté, co opustila vězení. Hrob sestry Marie Antoníny dnes nelze nalézt, protože stanislavovský hřbitov, kde byla pohřbena, byl úplně srovnán se zemí, a zničen.