KBT 

 naděje, co pomáhá překonávat život v nesnázích

Deprese je vnímána jako celosvětový problém, který může kohokoliv a kdykoliv dostihnout.  Snad z důvěryhodných statistik vyplývá, že depresítrpí350 milionů lidí v různém věku.  Úctyhodné číslo zvlášť, když je zároveň hlavní příčinou invalidity. Odborníci varují, že toto číslo bude ještě stoupat. Mizerná prognóza se z mého pohledu již naplňuje.

Deset let pracuji v Dětském domově, kde jsem měla možnost vidět přicházet a také odcházet desítky dětí. Lidé  - děti se depresivními nerodí, vše má svůj vývoj , také deprese nevstoupí do života dítěte znenadání. Všechny „moje“ děti do jednoho měly v diagnóze mimo jiné závažné diagnózy, uvedeno deprivace (v různém stupni).

Slovo deprivace je samo o sobě dle mého názoru velmi nadužíváno, vždyť vzpomeňme kolikrát slyšíme dospělé ale i děti používat výraz mám “depku”, myšleno pochopitelně spíše ve významu mám špatnou náladu. Tohoto znevažovaní významu se však běžně dopouštějí také odborníci z řad zdravotníků, pedagogů i sociálních pracovníků. Osobně mám velký respekt před problémy spojenými s deprivací, takže mě mírně řečeno často zlobí neuvážená slova. Nejde totiž o nic banálního, deprivace je trvalé poškození mozku, není to jen frustrace, která pomine a zůstane bez následku.

 Ale ani tu nelze podcenit, dlouho trvající frustrace přerůstá v deprivaci a deprivace v depresi. Deprese může v nejhorším případě vést k sebevraždě. Zdravotnická organizace popisuje depresi jako běžnou duševní poruchu, pro kterou je charakteristický smutek, ztráta zájmu nebo radosti, pocity viny nebo nízké sebehodnoty, poruchy spánku nebo chuti k jídlu nebo naopak přejídání. Pocity únavy a ztížené koncentrace. Příčiny jsou různé: ztráta milovaného člověka nebo genetický problém, který zasahuje do rovnováhy chemických látek (neurotransmiterů) v mozku, nebo kombinace obojího. Ať je příčinou cokoli, deprese ohrožuje život a vyžaduje řešení. 

V dětském domově, kde pracuji se svou rodinou také bydlím, neodcházím domů, doma jsem. Máto mnoho nevýhod, ale také nesčetné výhody, například v dlouhodobém pozorování dětí v různých situacích. A také vztahy s dětmi v jiné kvalitě než u vychovatele, který odchází po směně domů.

Ať v práci či doma vidím děti, které trpí únavou a ztrátou energie, nejsou schopny se soustředit a většinou jsou nerozhodné. Jejich sebepojetí je velmi nízké a to už souvisí také se ztrátou identity. Mají pocity viny ?!? Tento stav přetrvává několik týdnů. Často se budí nebo časně vstávají, trápí se myšlenkami pro běžného člověka malichernými ale pro ně však skličujícími.  Dítě stále dokola stejný problém omílá v mysli.

Až později se dozvídám, že jde o “automatické depresivní myšlenky”. V této situaci musí děti často, velmi často poslouchat “moudré” řeči vychovatelů: “tak se vzpamatuj, vzchop se”.  A ony by rády, ale neví jak.

A já také nevím jak. Stále jsem hledala způsoby, speciálně - pedagogické terapie, vyhledávala jsem odborníky z řad psychologů psychiatrů. Vystudovala jsem vysokou školu a čekala, že speciální pedagogika s aprobací etopedie / psychopedie bude znát odpověď, jak zmírnit utrpení dětí, které mám 365 dní v roce před očima a neumím jim pomoci.

V Holandsku jsem objevila koncept Snoezelen-MSE, který se zdál být branou do duše člověka nejen s depresí, uchvátila mě mimo jiné jeho variabilita a možnost kombinovat jej s dalšími terapiemi či psychoterapeutickými postupy. Snoezelen-MSE je konceptem budoucnosti, jedná se o holistický způsob péče, bez kterého se neobejde v příštích letech žádná pomáhající profese. Vyžaduje však profesionalitu, amatérský přístup zde nemá místo. Koncept, jenž našel uplatnění na všech kontinentech světa, si bezesporu zaslouží kooperaci s ověřeným funkčním pragmatickým psychoterapeutickým směrem.

Snoezelen umožňuje svým klientům využít nejenom pozlátko v podobě blýskavého výjimečného prostředí Snoezelen místnosti, ale také znalosti vzdělaných terapeutů nebo průvodců, kteří jim mohou zprostředkovat poznat prožitek vnímání sebe, vlastní identity, hloubku emocí, úlevu od fyzických zátěží, úlevu od stereotypie, zvládnutí seberegulace, zvýšení sebepojetí a mnoho dalšího.

V souvislosti se Snoezelen konceptem bylo nutné se rozhodnout pro psychoterapeutický výcvik, volba byla jasná- KBT, potřebuji něco uchopitelného, racionálního, měřitelného a důvěryhodného. Přidanou hodnotou KBT je jeho základní rys - orientace na spolupráci s klientem (dítětem), kdy terapeut je mu rovnocenným partnerem. A to je veličina pro práci s dětmi zejména v období dospívání cenná a mě osobně blízká.

Děti, jejichž potíže se sebeovládáním jsou značné, kdy i ty z našeho pohledu nejkultivovanější, jednají impulzivně, aniž by přemýšlely – mají obecné potíže při ovládání svého chování, je pro ně charakteristické, že jednají bez toho, aby přemýšlely, jinými slovy, nepoužívají uvědomělou mluvu, ale spíše dopouštějí, aby je řídily jejich automatické myšlenky. Tento fakt způsobuje řadu potíží v komunikaci s blízkými a především z cizími lidmi. Řešením je KBT a jeho postupy, stačí jen modifikovat pro danou vývojovou fázi dítěte.

Další z mnoha potíží, které u “svých” dětí řeším, je hyperaktivita a impulzivita. Zde se zaměřuji na postup, kdy se děti naučí samostatně rozpoznávat signály se snahou “zabrzdit” a prodloužit interval mezi podnětem a svou reakcí. Pro děti to byl však náročný úkol, potřebovaly jasný návod. Bylo nutné jim pomoci zpočátku definovat problém, pochopit vlastní pocity a následně se snažit problém řešit.  V drtivé většině se “mé” děti potýkají s problémem v oblasti volních vlastností, a to jim brání v dokončení mnoha, pro ně samotné, důležitých životních etap. Účinný nástroj, jakým KBT se i v tomto případě se opravdu hodí. Hledání jiných možností řešení může a je často  úkol náročný a proto si pomáhám dramaterapií, kde se možné situace přehrávají. Snáz také vidí možné důsledky, které jinak nejsou schopni domyslet. Děti se učí vytvořit či naplánovat si sekvenci jednotlivých činů k dosažení daného cíle a mít reálný časový odhad při uplatňování jednotlivých kroků při dosahování tohoto cíle.

Zkrátka při řešení hyperaktivity a impulzivity je KBT řešením první volby. Mnohé poruchy chování lze u dětí vysvětlit nedostatečnou schopností sebeovládání, vzor rodičů je často u „mých“ dětí tou hlavní příčinou nedostatečné schopnosti se ovládat. Některým dětem se v průběhu dospívání v novém prostředí Dětského domova podaří přirozeným procesem sebeovládání přiblížit společenské normě. Mnohé z dětí se ocitají pod vlivem emocí, které nedokážou zvládnout a je nutné jim pomoci. Děti mi často říkají, že si nemohou pomoci sami a reakce nedokáží zastavit včas. Za pomocí KBT se dětem daří pracovat sám se sebou úspěšně, motivace dílčími úspěchy je správná cesta.

Do domova přicházejí ale i děti, které mají přehnanou kontrolu nad svým chováním, často trpí úzkostí, strachy, fobiemi, depresí a různými tělesnými příznaky. Charakteristické je pro ně vyhýbavé chování, vyvolané strachem z nových a neznámých zážitků. Tyto děti jsou vůči sobě velmi často přehnaně kritické a mají tendence podceňovat své vlastní výkony.

Jedna třetina přicházejících dětí do domova trpí enurézou. Pomočují se několikrát do týdne. Často zdrojem problému je samotné sociokulturní prostředí, ze kterého děti do domova přišly a režimová opatření stačí na odstranění problému v poměrně krátké době. Jisté procento dětí však potřebuje terapii. Potřebují se naučit využívat povzbuzující samomluvu a pozitivní sebehodnocení, aby zvýšily svůj vlastní pocit zdatnosti a aby byly schopny využívat úmyslných myšlenek ve svůj prospěch. Nutno přiznat, že jsou i takové děti, které se s problémem pomočování vypořádávají ještě i v pubertě, což zvyšuje jejich problémy. Je také pravdou, že za pomoci KBT se mi podařilo počet těchto dětí snížit na jednoho.  Důležitým faktem je, že bez medikace, která je i tak u „mých“ dětí nadměrná, cení se tedy, jakékoli snížení medikace.

Traumatické události v životě dětí, které mám v péči, významnou měrou  ovlivňují jejich psychiku negativním směrem, traumatickou událost nelze změnit ale to, jak dítě tuto událost dokáže zpracovat, má vliv na kvalitu jeho života v budoucnu.  Objektivní událost není tak důležitá jako to, jak si tuto událost vytvoří a dotvoří ve své mysli. Obvykle s dětmi  nejenom mluvím o traumatické události, ale také událost společně kreslíme  a přitom klademe důraz na jeho osobní roli v traumatické události.  Kreslíme situační plánek události a nejednou společně přijdeme na to, že k události nedošlo a ani nemohlo dojít tak, jak ji dítě vnímalo. Posouzení traumatické události ve světle skutečnosti napomáhá právě se zpracováním této události. Intervence KBT staví na tom, čeho jsme se v podrobném rozboru události dopracovali společně s dítětem. Terapie je završena odstraněním traumatické reakce tím, že sice trauma není vymazáno, ale dítě je přijímá jako součást svého života, aniž by vněm vyvolávalo zničující pocity a brzdilo ho v rozvoji či optimistickém pohledu na budoucnost.

Specifické potřeby dětí mohou terapeuty odradit od využívání kognitivně – behaviorální terapie, protože vyžadují přizpůsobení své práce těmto potřebám. Může se tedy zdát, že je to nadměrná komplikace. Ovšem využívání KBT u dětí se specifickými potřebami je jednou z metod, při která se za předpokladu, že ji správně přizpůsobíme vývojovým potřebám a schopnostem dítěte, stáváme úspěšnými téměř vždy. Je sice pravda, že se u dětí setkáváme s vysokou mírou úspěšnosti, pravděpodobně pro přechodnou povahu dětských psychiatrických poruch. Zároveň je třeba říci, že vysoké procento dětí, které započnou terapii, ukončí terapii dříve než bylo domluveno na začátku. Zde hraje velkou roli rodič nebo pečující osoba, protože děti, které mám v péči v Dětském domově terapii samy neukončují, častěji by v terapii rády pokračovaly, přestože problém již odezněl. V případě, kdy se na mě obracejí například pěstounské rodiny s dětmi velmi často terapii děti nedokončí.

Obvyklé problémy v chování dětí se vyskytují velice často, myslím, že jde o přirozenou součást vývoje. Děti za pomocí zvládání těchto problémů vyzrávají, snižují jejich frekvenci nebo příště reagují jinak.  Zejména problémy se sebeovládáním, hyperaktivitou, strachy a obavy, neklid, poruchy spánku, pomočování, potíže s jídlem, zlozvyky, tiky a koktání děti zatěžují. Nejčastější poruchy v chování dětí jsou ty, které jsou způsobeny narušenými kognitivními procesy, které mimo jiného u dětí vyvolávají snížení sebevědomí. KBT zdůrazňuje pozitivní síly a upevňuje pozici dítěte, terapie pro ně neznamená další z řady selhání, kdy mu museli pomoci jiní. Dokáže si pomoci sám, terapeut jen vede a to tak, že vedení je nenásilné, dítě ho chápe spíše jako sdílení. V současnosti existuje mnoho sebezkušenostních kurzů pro dospělé o tom, jak být šťastnější a otevřenější vůči životním zkušenostem zkrátka, jak se nebát života. Kdybychom ovšem mnohem dříve dokázali terapeuticky vést děti tímto směrem, mohli bychom přispět k rozvoji dětí šťastnějších, otevřenějších, kteří se budou umět radovat z maličkostí a tím nejenom žít kvalitnější život, ale kolem sebe také tu radost šířit.  Protože štěstí se šíří jako virus, problém je v tom, že splín, pesimizmus, deprese také. Pravidelné začlenění KBT mezi speciálně pedagogické terapie v Dětském domově a její využívání v souvislosti s problémovým chováním dětí, ovlivnilo pozitivně klima domova.  KBT v našem Dětském domově dokázala vykouzlit více těch radostných, pozitivních a prozářených dní než těch pošmourných. V Domově pro děti, které od startovní čáry mají vícečetný handicap častěji psychický než tělesný, je to strašně moc. Přála bych si zvládnout zásady KBT co nejlépe, protože jde o zaručený prostředek, jak pomoci těm, kdo to potřebují.

Bc. Renáta Filatova

V Řepišti, 16.5.2015